6 Historie
Skopal (2005) uvádí, že první zmínky o resuscitaci jsou zachycené například v mýtech, kreslených i psaných odkazech, jež můžeme vystopovat hluboko v naší historii. Důkazem toho jsou paleolitické kresby a rytiny ve španělské jeskyni El Pindal, které nasvědčují tomu, že již prehistorický člověk předpokládal, že srdce je zdrojem života. Či nejstarší písemné dokumenty zabývající se medicínou pocházející z Egypta z doby před 4 000 lety, popisují vymítání zlých duchů, aby navrátily život. Dalším zmíněným důkazem o vzniku resuscitace v historii je především Bible, kde se Bůh zabývá stvořením Adama.
Nejstarším postupem při oživování bylo pověšení za nohy, které bylo praktikováno již v Egyptě před téměř 3 500 lety.
Malý (2005) píše, že ve starověku a středověku používali bičování ve snaze oběť probudit. Kolem roku 1700 byl údajně publikován úspěšný postup probuzení ze zdánlivého spánku. Malý píše, že severoameričtí indiáni a bílí přistěhovalci používali tabákový kouř, který byl vdechován do zvířecího měchýře a odtud vyfukován do konečníku postiženého. Metoda se používala od r. 1776 i v Anglii a byla zavržena až po r. 1811 po prokázání toxicity tabáku. V Holandsku v roce 1767 vznikla první vědecká společnost pro léčbu utonulých a následovala ji Královská anglická humánní společnost v roce 1774. V roce 1773 se začal používat k vypuzení vody z těla sud. Při válení po sudu docházelo k jisté výměně vzduchu. V roce 1812 byl sud nahrazen natřásáním na koni, který se stal součástí vybavení stanic pro záchranu utonulých (zakázán v roce 1815).
Málek a kol. (2008) popisují, že v roce 1858 publikoval dr. Henry Robert Silvester (1829–1908) práci, ve které popisoval metodu umělého dýchání k oživování zdánlivě mrtvých. Metodu jež uplatňoval, byla používána přibližně sto let. Za jeho celoživotní dílo, které vedlo k záchraně mnoha životů, mu byla udělena v r. 1883 zlatá medaile od Královské anglické humánní společnost. Tyto nové znalosti vedly k poznání, že při poloze na znak vede kořen jazyka k ucpání dýchacích cest a v r. 1892 začali Francouzi používat různá zařízení na vytažení jazyka. Roku 1911 publikoval dr. Holger Nielsen v příručce pro skauty metodu, která byla podobná Silvestrovu způsobu, ale pacient při ní ležel na břiše. V Anglii byla až do období po druhé světové válce používána kyvná metoda podle Dr. Elyho, který využíval činnosti bránice jako pumpy. Umístil oběť utonutí na kyvná nosítka a ta sklápěl střídavě hlavou nahoru a dolu asi 10krát za minutu. Metoda byla jednoduchá, dala se provozovat dlouho a zachránila život mnoha britských námořníků za druhé světové války. Po 2. světové válce v roce 1956 zahájil Prof. Petr Safar v Baltimore rozsáhlý výzkum účinnosti různých postupů umělého dýchání. Jako optimální pro první pomoc byla prokázána metoda umělého dýchání z plic do plic Dr. Elamma a Prof. Safara, která byla propagována Prof. Safarem od r. 1957. Po objevu účinnosti zevní masáže srdeční pro umělý krevní oběh, publikovaném v roce 1960 Dr. Kouwenhovenem, Knickebrockerem a Judem vytvořil Safar v roce 1961 základ současných postupů – metodu neodkladné resuscitace (A-průchodnost, B -dýchání, C - oběh krve, /D, E, F/ - rozšířená neodkladná resuscitace) - viz kapitola ‚složení resuscitace‘.
V následující kapitole bychom popsali jednotlivý vývoj a současné pojetí neodkladné resuscitace.
Vývoj resuscitace
V předchozí kapitole jsme byli seznámeni s prvními poznatky a s snahami o neodkladnou resuscitaci. V této kapitole bychom již popsali vývojové tendence, k nímž docházelo v průběhu dějin, kdy neodkladná resuscitace byla známa od Prof. Petra Safara.
Málek a kol. (2008) uvádějí, že metodu od Prof. Safara lze nazvat jednoduchou a přehlednou, spočívající v krocích A-B-C (kroky používané i v laické resuscitaci) a dále v krocích D-E-F (rozšířená neodkladná resuscitace) a G-H-I (prodloužená neodkladná resuscitace). Jeho metoda umožňuje snadněji a lépe resuscitovat i laickým zachráncům. V letech 1960 až 1968 byla Safarova metoda postupně přijata i celosvětově. Na podkladě těchto poznatcích vzniká v roce 1974 Americká společnost kardiologů (American Heart Association – AHA), Evropská rada pro resuscitaci (European Resuscitation Council – ERC) a Mezinárodní koordinační orgán pro resuscitaci (International Liaison Commette on Resusciation – ILCOR). Drábková (2005) uvádí, že na základě těchto tří vůdčích autorit vzniká v roce 2000 úprava vlastního resuscitačního postupu ale i aktivace záchranného řetězce (včetně laické resuscitace a defibrilace). Výrazným doporučením bylo provádět defibrilaci AED (automatické externí defibrilátory) již na úrovni základní neodkladné resuscitace prováděné vyškolenými a vycvičenými nezdravotníky. Tato celosvětová směrnice má název Guidelines 2000.
Skopal (2005) uvádí, že toto doporučení vyšlo i v České republice v roce 2001 v edici Národní lékařské knihovně a následně v dalších zprávách a doporučeních České lékařské komory, České kardiologické společnosti, postupy pro ZZS, JIP, ARO apod. V roce 2003 byl vyvinut a schválen první přístroj pro automatickou masáž srdce (AutoPulse) řízený mikropočítačem, s vlastním nezávislým zdrojem, se snadným použitím v terénu zvyšujícím účinnost masáže s prokrvením mozku a srdečního svalu až na 120%. V roce 2004 Ohlásil Americký červený kříž, že v tomto roce vyškolil 11 milionů občanů v kurzech základní resuscitace rozšířené o používání AED. Od počátku kdy začal školit resuscitaci a AED vyškolil celkem 20 milionů občanů. V roce 2004 bylo v ČČK vyškoleno prvních 20 instruktorů ČČK na resuscitaci s použitím AED. Školil odborník lékař pověřený Německým červeným křížem. V roce 2005 bylo vyškoleno další cca 150 instruktorů ČČK ve spolupráci s IPVZ Praha, katedra urgentní medicíny (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví). Školení provedli pověření lékaři územních ZZS.
V prosinci 2005 zveřejnila ERC (Evropská rada pro resuscitaci) v Guidelines 2005 upravená doporučení pro resuscitaci a AED zvyšující účinnost záchrany. Použití AED doporučeno i pro děti od 1 roku.
Málek a kol. (2005) uvádí, že mezinárodní fórum zhruba v pětiletých intervalech hodnotí nejnovější poznatky vědy a podle nich upřesňuje metodiku neodkladné resuscitace. Poslední změna proběhla v roce 2005.
Musíme si uvědomit důležitost a skutečnost, že v minulosti umírali lidé dříve, než měl přijít jejich čas. Snaha o resuscitaci probíhala několik století. Po přečtení předchozí kapitoly, již víme, že většina moderních postupů resuscitace byla známa na počátku minulého století, ale po vědecké stránce zdokumentována a do klinického pojetí zavedena až v polovině století a následná její modernizace v 21. století umožnila záchranu mnoha životů.